Nechat se přemluvit k plastickému zákroku stálo spoustu přemáhání. Mužská ješitnost zafungovala. Proč bych tam chodil? I přes vědomé nedostatky je těžké si představit řezání a píchání do vlastního těla. Zvlášť když kvůli němu (zatím) netrpím žádnými mindráky. „Tak co s vámi? Nos a uši máte v pohodě, víčka není třeba upravovat, liposukce nepřichází v úvahu, vlasů máte hromadu…,“ prohlíží si mne plastický chirurg Martin Skála. Sympatický chlapík. Pochvalu od heterosexuálního muže stejně heterosexuální chlap často nedostává.
Venku stoupá teplota nad 30 stupňů Celsia. Projížďka městskou hromadnou dopravou přináší nadstandardní saunovací prožitky. Pojízdná tortura vytváří na tělních záhybech cestujících už po pár minutách nevzhledné fleky od potu… O.K. půjdu do toho! Pomocí injekcí botulotoxinu mi zamezí pocení.
Silný, takzvaně klobásový jed v tomto případě funguje „léčivě“ a doktoři s ním řadu let běžně pracují. Nejenže je vhodný pro úpravu mimických vrásek, kdy dočasně přeruší nervová spojení a sval nedostává signál ke smrštění a relaxuje, ale umí působit i na potní žlázy a utlumit jejich aktivitu. Ač je zákrok vhodný zejména pro nadměrně se potící osoby, čím dál častěji jej využívají i zdraví lidé, kterým je ale pot na obtíž. Od manažerů, jimž nevzhledné fleky na košilích v podpaží dělají ostudu před obchodními partnery, až po stydlivé muže, který se potí dlaně při letmém pohledu na ženu. Ať tak či tak, nadměrné vylučování potu může člověka oslabovat, i ho řádně obtěžovat.
Ještě před dvaceti, třiceti lety byl muž na plastice nevídané zpestření.
„Nepamatuji, že bychom řešili jizvy po řezných ranách, nebo ty po zlomenině,“ pátrá v paměti doktor Skála, který má v ranku převážně jiné komplikace. Nejčastěji převislá břicha a liposukce. To když se mužům nedaří zhubnout kolem pasů a boků, zkrátka se jim vytvoří „pivní vana“.
„Pivo za ni ale tolik nemůže, je otázkou hlavně kalorií a tuku. My chlapi to máme dané geneticky, tuk se nám ukládá více do břicha, bojujeme s tím skoro všichni,“ říká vysportovaný lékař, jehož se tento problém pro změnu netýká vůbec. Pacientům musí nicméně vysvětlovat, že liposukce jejich problém s hubnutím na věky nevyřeší. Pokud začnou opět ve velkém jíst milovaný bůček, naberou tuk za chvíli zpátky. Liposukce je především pro ty se stabilní váhou, kterým se nedaří zbavit tuku v konkrétní partii. Pokud budou po jejím provedení dodržovat správnou životosprávu, může jim liposukce „vydržet“ do smrti.
Mezi esteticko-chirurgickými zákroky prováděnými mužům je čím dál častější také gynekomastie - tedy řešení zvětšené prsní žlázy u mužů. Do jisté míry jde o genetický problém, kdy je žláza více citlivá na hormon estrogen. Dorůstá během hormonálních bouří v pubertě, kdy dospívajícím chlapcům narostou i prsa. Problém je často spojený i s obezitou.
Po těchto plastických zásazích následují korekce uší, nosu či očních víček. Minimální procento si nechává tělo upravovat pomocí implantátů. Na klinice OB Care příležitostně řeší i problémy, které si pacienti vytvoří de facto sami. Třeba nevhodným tetováním. To se dnes zpravidla odstraňuje na specializovaných klinikách, kde barevný pigment rozstřelují laserem (viz. reportáž INSTINKT 19/2017).
Plastičtí chirurgové mají na starost jinou komplikaci: alergické reakce, nejčastěji na nejagresivnější červenou tetovací barvu. „Několikrát jsem červené obrysy musel i vyřezávat,“ vzpomíná na bolestivé komplikace z tetování, které se nevyhýbají oběma pohlavím.
Oproti ženám vědí muži, kdy s plastickými operacemi přestat. Nepřehání to s nimi. Opět lze ale najít výjimky. „Homosexuálové na sebe víc dbají, tudíž se stává, že chodí častěji. Právě u nich jsou častější i různé výplně, že by to ale se zákroky někdo přeháněl, to bychom mluvili jen o výjimečných případech a jednotlivcích,“ tvrdí na klinice na pražském Krejcárku. Liší se i věk, kdy muži na zákroky dochází. „Nejstarším bývá kolem pětašedesáti, nejmladší dochází zpravidla až okolo třiceti,“ vypočítává doktor Skála s tím, že u žen je běžná docházka už kolem dvaceti a nezřídka si chodí vyplňovat vrásky i zachovalé sedmdesátnice…
Zatímco ženy řeší svůj vzhled zejména kvůli své druhé polovičce, u mužů se dají spouštěče rozdělit do tří kategorií: nejčastěji neúspěchy v partnerství, psychické mindráky a pracovní důvody. Třeba zašívání děr v uších po roztahovácích. Do ordinace je většinou přivede skutečnost, že už nechtějí upravovat a podřizovat životní styl kvůli svému tělu. Nechtějí se svléknout na pláži, nosí volné oblečení, stydí se. Plastika může dodat sebevědomí, osobnost člověka ale změní jen minimálně. „Někdo si myslí, že když mu předěláme nos, začnou se na něj lepit ženy. To bohužel zaručit neumíme,“ říká s úsměvem doktor Skála.
Zdaleka už nejde jen o aktivity pro bohaté. Ceny jsou poměrově nižší, než před dvaceti lety. Nejdražší zůstávají zákroky, kdy je třeba využít implantátů. Na menší výkony dosáhne běžně i nižší střední třída. „Týdenní dovolená u moře vyjde stejně draho, jako 80 až 90 procent námi nabízených výkonů,“ připouští Martin Skála.
Kliniky v České republice se dnes odlišují hlavně specializovanými přístroji… a vstřícností přístupu. Právě ten bývá u pacientů často rozhodující volbou; své zážitky si sdělují na specializovaných fórech, tak kliniky recenzují na sociálních sítích. Nutno dodat, že i toho muži využívají méně...
První zmínky o plastické chirurgii pocházejí ze starověkého Egypta. Tamní lékaři si ale nemuseli dělat příliš starostí s bolestí klientů – pracovali především na „image“ mrtvol. Příkladně mumii faraona Ramsese II., který si nechal „in memoriam“ vylepšit nos. Na plastické operace živých lidí si lékaři začali troufat až později. Ve středověku začaly být více běžné třeba rekonstrukce nosů, se kterými začala Indie okolo 7. století. Při této operaci nosu se používala kůže odříznutá z tváře nebo čela. Ta se tvarovala pomocí kovových destiček a přišívala tam, kde bylo zapotřebí. Do nosních dírek se při zákroku vkládaly dřevěné trubičky, které udržovaly průchodnost dýchacích cest. Nešlo však o estetiku, jako o funkčnost. Gró tehdejších zákroků totiž tvořily válečné úrazy, od useknutých uší, nosů, až po celé končetiny. Fronty jako dnes se před ordinací nejspíš netvořily – o anestezii si mohli pacienti nechat zdát, bolest tlumili opilostí. Navíc hrozilo vysoké riziko infekce.
Za otce moderní plastiky je považován až novozélandský lékař Sir Harold Gillies – už za první světové války se staral o vojáky, kteří utrpěli poškození obličeje, po konci druhého světového konfliktu dokonce provedl první operaci, kdy proměnil ženu v muže.
Chuť člověka měnit své tělo kvůli kráse přišla až ve 20. století. Konkrétně v 60. letech. Tou dobou se začínaly dělat první rekonstrukce prsů. A hlavně - člověk objevil silikon, zásadní bod novodobých „plastických“ dějin. Zasáhli do nich i Češi. Profesor František Burian zase vytvořil po první světové válce celou řadu operačních postupů v případě vrozených vad, poranění obličeje, rukou a popálenin. V roce 1927 založil v Praze první oddělení plastické chirurgie na světě. Vědec Otto Wichterle, vynálezce očních čoček, se podílel i na vývoji prsních implantátů. Plastický chirurg Bohdan Pomahač dnes platí za jednoho z nejúspěšnějších lékařů; jako vůbec první vedl tým provádějící kompletní transplantaci obličeje ve Spojených státech, teprve třetím zásahu toho druhu na světě.
